Moje tvorba

VETŘELCI

Nocí se blížím k ránu

v komářím doupěti postel rozestlánu

Trénuji výskoky a zásahem

svůj prostor dobývám,

krvavý souboj svádím,

výzvu přijímám.

V deštivém červenci

v teplém podkroví

desítky pískláčů

lehce ulovím.

Snad se teď spánek dostaví

než přijde svítání, než obzor zrůžoví.

Utichlo pískání a zrak už neloví.

Usínám k ránu

na bitevním poli.

Kulaté povyražení

Pohyby, odrazy, shluky,

jak cesta pralesem.

Zamířit, udeřit ! Právě sem?

Náhle je samotný

poutník v poušti

generál po bitvě

poslední pole opouští,

vrací se domů,

nemalé publikum

přihlíží tomu:

velký a malý anděl,

velké a malé dveře,

vchody a východy

zůstanou otevřené

Po dlouhé pouti bitevním polem,

směrem, který je pevně zvolen

čeká na odpal

Skřítci přihlíží na nezdar nebo zdar,

do středu bílé – Pal!

Na místě dlouho stát není povolené,

a záhy - pole je vyklizené.

Záhadný pád

V obálce pomačkané,

co vypadla ze zásuvky,

s napětím hledám vzkaz.

Po slovech ani památka.

Přeci se k tajemství dostávám:

drobounký klíček

vyraší s úkrytu,

když obsah

do půdy úrodné nasypu.

Zapustit kořeny,

o tom teď sním…

S těmito semeny

ke středu zamířím…

Země nás vítá.

Na nový život

naděje svítá.

Vstávání

Teplá postel opouští se stěží

zlaté listí, pod sněhem co leží,

brázdy v polích

brázdy v duši

ochrání...

Přistávání

Sněžím, sněžím,

nad kalužemi

rozpouštím vloček jemný šat

pro chvíli letu

stvořený

Do bláta přistát

je lepší, než nežít,

okamžik stvoření postrádat.

Hojení

Provázky něhy

spojují

co je bolavé,

zahojí,

co je radostné,

násobí,

drží nás nad vodou

v každém období

Sklizeň

Prším mezi listím

mezi ořechy

odplavuji únavu

marných představ

do vyhřáté země

Vsáknu dovnitř

malými vodosvody

co mizí beze stop

s potůčky vlahé vody.

Jsou i dny

kdy nohy ve vlastních kalužích

tonou

a mrzne pokus

o každý smích

Každý krok bolí,

lehkost v nedohlednu

voda sténá

chvílemi i blednu

plná rozvalin

chlad mrazivé noci v lednu

Počítám vteřiny,

kdy přijde jarní tání,

po temné noci duše

zázrak odpuštění

jemnost provází

teplé pohlazení

Prším štěstím

vsakuji do Země

semínka radosti

zapustí kořeny

nohy zase tančí

i mezi závějemi

Ve své kůži

Cítit se dobře, ve své kůži,

cítit se dobře, neznat světobol,

ve víru stoupat , cestou z úžin,

vlásky rozevláté kol.

Spatřit růži spanilou,

když zrovna nemám spěch

mohu i přivonět,

potěšit duši občas se sluší !

Cítit se dobře, ve své kůži

kráčet vždy stranou mas,

pohledy rozšířit, prohloubit, ne zúžit,

využít k tomu všechen volný čas.

Zkoumat obsah pod kůží,

záhyb po záhybu,

až do přirozena

vysvléci se zaživa.

Zachytit vše včas

i když času zrovna nezbývá…

Sundávat okovy v barevném podkroví,

zpívat si, tančit s Tebou zas,

hudba už zní, obzor zrůžoví… 22.8.2023

Celý život

Celý život je radostí a zábavou,
pokud dovedeme naslouchat vlastnímu srdci...
Projevit, co cítíme...
Vnímat podstatné.
Obnovit svou přirozenost,
kterou jsme ztratili.
Proto trpíme a ztrácíme smysl konání.
Podléháme nátlakům.
Návrat k přirozenosti
je spojen s vlastní aktivitou
a ochotou k nasměrování vůle jednoznačným směrem:
k otevřenosti a vnitřnímu klidu.
S odvahou projevit vlastní potenciál
v láskyplném tvoření,
úctě ke skutečným hodnotám a k druhým.

Všichni můžeme být šťastni.

Na podzim

Do ptačích hnízd usedly vzpomínky

opuštěné.

Obzvláště na podzim

se člověk halí

do svých chmur,

kterých sis přes léto

vůbec nevšimnul.

Po hraně kráčíme

v létě i na podzim,

ve tmě krok zpomalíme

a vidíme pak více:

krásy i rozvalin.

Buď stále zdráv a

živ radostí tělo unavené.

Mosty

Stavíme mosty...
Na nich potkáváme sebe,
poznáváme se,
zůstáváme
propojeni nebem.

Všechno plyne, vše se točí,
na nebeském kolotoči.
Vsávej, vyskoč, k nebi pohlédni
a dávej pozor, ať se neutopíš
v jeho široké náruči.

Potní chýše

Když zdá se,
že struny života se napínají,
jsi zván ke spáse,
plody našich činů dozrávají.
Jsi obrazem svých přání
a věříš zázrakům,
o hvězdách nemáš zdání,
podléháš přízrakům...

S příběhy svými dál se potkáváme,
v naději podporu pevnou získáváme.
Svící světu světlo nelze dát...

Zbývá jen pozorně se dívat
a upřímně se smát.

28.5.2017

Sevření roboty

Zbavili jsme se roboty
a máme spoustu času ...
Však zajati jsme roboty
a hledáme v nich spásu.

Když čistou mysl zakalí,
jak dovolat se práva?
Jsme unavení, zoufalí
a motá se nám hlava.

Prociť ten dotek prázdnoty,
jež utahuje smyčku
a vykroč zpět do Jednoty,
k níž spojení máš nitku.

Ta provázána do srdce,
kde člověkem jsi cele,
hravost svou máš po ruce
a v duši místo bdělé.

Pohlédni s radostí do všech stran,
bez sevření a bázně,
to proti robotům nejlepší zbraň
a návrat k mysli jasné.

27.4.2019

text : Kateřina Magdaléna Kvochová, hudba Ladislava Svobodová.
Píseň je součástí 2CD Vlastní stopy

DHANYAVAD - taneční vyjádření mantry - choreografie Kateřina Magdalena Kvochová

Do měkkosti

Buď mou písní,
Světlo světa,
zbav všech tísní,
srdce přetav.    Do měkkosti,
                          k citu blíž,
                          bystrou mysl
                          obnovíš.

Vnímám nyní vše bez boje,
mír mě zbavil nepokoje.
Prostírám se v kráse světa,
teplo dýchám,
v hloubce létám..
Předávám své střípky snů,
zpět už nikdy neuhnu.      Mám Tě v srdci,
                                           Bože milý,
                                           stojíš při mně,
                                           v každé chvíli.

Důvěra a láska sílí,
není místa pro omyly.
Učiteli přemocný,
plníš všechny lidské sny.

Leden 2018

Buď oblohou

Buď oblohou
nad zasněženými horami,
prostorem,
jež ruku podá mi.

Máš náruč hřejivou
a čisté srdce,
jak proud horskou bystřinou
emoce jdou prudce.

Břehy z kamení,
hukot přes údolí,
stavím si most
nad divoké vody...

Přesto ve mně narůstá
malá kapka jeho síly:
slza ukrytá,
když blízkost s odstupem se míjí.

Smysly probuzené
široká náruč hor,
jak dítě narozené
zírám nad obzor.

26.2.2018

Jambe K.M.Kvochová

Jambe - zvuk ohňů pradávných,
hlubina Země i mocných duchů háj.
Jambe - jak píseň Tvého srdce,
jež plane bez fanfár,
slova bez zármutku
s citem sdělená,
odrazy mých skutků,
rukama radost sdílená.
Jambe - na obloze slunce polední,
vytrvalý poutník
na cestě tam a zpět,
chvíle napjaté,
jež do příběhu vstoupí,
odrazy hvězd
ve mně zajaté.
Jambe - bouře oceánu,
touha pochopit,
najít ke štěstí bránu
a vykovat k ní klíč,
plnost síly po ránu,
kdy únava je pryč,
obrazy ze snů
v mé duši rozechvělé,
hlas mudrců,
okamžiky bdělé.

29.8.4:21h

KDYŽ DVA...

Když dva kráčí spolu,
všichni vědí, že jde pár.

Když kráčejí dva za sebou,
asi něco hledají...

Hledají odvahu,
jít jako pár.
Mlhou utkaný závoj,
z něhy pouta,
vznešenou chůzi
beze stop,
jež zraňují...

Jdou,
smějí se celou svou
bytostí,
protože milují,
proto, že Jsou.

Hora Nářků

Vykroč směle do svých snů,
co pohlazením voní,
jiskra Ti v očích zahoří
dnes stejně jako vloni...
                                         Vše je ryzí, bez příkras,
                                         sdílíme spolu něhu,
                                         i strachy, co mohou zmást,
                                         dát stopu do příběhu.
S úsměvem zdoláme
i horu Nářků,
známe ji, neznáme?
Území zkoumáme,
a všechna zklamání
jak na dlani máš tu.
                                        Není zde tlustých skel
                                        či křivých zrcadel...
                                        Pod skalním útesem
                                        nářek můj ozve se.
                                        U lesa, mezi mechy,
                                        uslyšíš sám své vzdechy.
Bolesti, úzkosti,
pohřbíme na cestě,
návaly vzteku tam
vítr hned odnese.
Obloha dostane
nádech červánků,
slza, co ukápne,
usychá ve vánku.
                                          Vyrůstá přátelství
                                          s pohledy upřímnými,
                                          láska rozkvétá,
                                          když vidíme své stíny.
Jak růže zavoní,
pod horou Nářků.
Dnes už jsme mimo ni-
nesmělý zástup.